příběh jednoho opičího dj - 2. část
Avšak ve velmi omezeném smyslu mohu snad na váš dotaz přece jen odpovědět, a dokonce to činím velmi rád. První, co jsem se naučil, bylo podávat ruku; podat ruku značí upřímnost; i když se třeba dnes, kdy jsem na vrcholu své životní dráhy, druží k onomu prvnímu podání ruky též upřímné slovo. Nepoučím Akademii o ničem podstatně novém a zůstanu daleko za tím, co se po mně žádá a co při nejlepší vůli nedovedu povědět - přesto však nechť je z toho, co řeknu, patrný směr, jímž bývalý opičák pronikl do lidského světa a usadil se v něm. Avšak ani to málo, co uslyšíte, bych určitě nemohl říci, kdybych si sám sebou nebyl zcela jist a kdyby se nebylo mé postavení neochvějně upevnilo na všech velkých varietních scénách civilizovaného světa:
Pocházím ze Zlatého pobřeží. O tom, jak jsem byl chycen, vím jen z cizích zpráv. Lovecká expedice firmy Hagenbeck - s jedním vůdcem jsem ostatně od té doby vypil nejednu láhev červeného vína - ležela na břehu v křoví na číhané, když jsem večer s celým stádem přiběhl k napajedlu. Ozvaly se výstřely; já jediný byl zasažen, dostal j sem dvě rány.
Jednu do tváře; ta byla lehká; zanechala však velikou vyholenou červenou jizvu, která mi vynesla protivné, naprosto nevhodné, vyloženě nějakou opicí vymyšlené jméno Červený Petr, jako bych se od nedávno pošlého, tu a tam známého cvičeného opičáka Petra lišil jedině tou červenou skvrnou na tváři. To jen mimochodem.
Druhá rána mě zasáhla pod kyčel. Byla těžká, zavinila, že dodnes ještě trochu kulhám. Onehdy jsem četl v článku některého z těch chrtů, kteří se o mně šíří v novinách: že prý má opičí přirozenost dosud není docela potlačena; důkazem toho prý je, že přijde-li návštěva, s oblibou si stahuji kalhoty a ukazuji místo, kudy ona kulka vnikla. Tomu chlapovi by se měly jeden po druhém ustřelit všechny prstíčky jeho píšící ruky. Já, já si mohu stahovat kalhoty, před kým se mi chce; nikdo neuvidí nic jiného než pěstěnou srst a jizvu po - užijme tu pro přesný účel přesného slova, jemuž však nebudiž špatně rozuměno - jizvu po zločinné ráně. Vše je nabíledni; není co skrývat; jde-li o pravdu, každý velkomyslný člověk odhodí ty nejvybranější způsoby. Kdyby si naproti tomu stáhl před návštěvou kalhoty onen pisálek, vypadalo by to ovšem jinak, a já přiznám, že to svědčí o jeho uvážlivosti, nedělá-li to. Ale ať mne potom nechá na pokoji i se svým útlocitem!
Po oněch ranách jsem procitl - a zde pomalu začíná má vlastní paměť - v jedné kleci v mezipalubí Hagenbeckova parníku. Nebyla to mřížová klec o čtyřech stěnách; byly to spíše tři stěny připevněné k jakési bedně; bedna tedy tvořila čtvrtou stěnu. Celé to bylo příliš nízké, aby se tam dalo stát, a příliš úzké, aby se tam dalo sedět. Dřepěl jsem tedy s ohnutými, věčně se třesoucími koleny, a jelikož jsem zprvu patrně nechtěl nikoho vidět a chtěl jsem být pořád jen potmě, dřepěl jsem tváří k bedně a mřížoví se mi vzadu zařezávalo do masa. Považuje se za užitečné takto chovat divoká zvířata po první dobu a já dnes po svých zkušenostech nemohu popřít, že tomu tak z lidského hlediska opravdu je.
Na to jsem však tehdy nemyslil. Poprvé v životě jsem byl bez východiska; alespoň přímou cestou to nešlo; přímo přede mnou byla bedna, jedno prkno pevně spojené s druhým. Mezi prkny byla sice po celé délce mezera, a když jsem ji objevil, pozdravil jsem ji blaženým zavytím nevědoucího tvora, avšak touto mezerou by se zdaleka neprostrčil ani ocas a vší opičí silou se nedala rozšířit.